Kdo by neznal personalisty? Setkáváme se s nimi, když se ucházíme o nějakou práci. Hovoříme s nimi. Oni nás sledují, analyzují a pak nakonec rozhodnou, zda-li nás do pracovního poměru přijmou či nikoliv. Z životopisu, mluvy, gestikulace a případných účastí na teambuildingových aktivitách o nás zjistí hodně.

Je tu však jeden Personalista nad všemi personalisty. Tím Personalistou je Bůh. Ví o nás naprosto vše. Zná naše slabé stránky, ví kde pokulháváme, zná naopak i naše silné stránky a ví, jaký máme charakter. Sám si nás volí ke spolupráci a dává nám určité úkoly. Mnohdy nečekaně. Vidí, jak svůj úkol zvládáme. A jak s tím, co úkol po sobě v nás zanechal pracujeme. Bůh nás zaměstnává přímo. Zeptá se většinou prostě nejde odmítnou.

Když se zpětně ohlédnu na to, co všechno se odehrálo díky tomu, že jsem vlastně nevědomky plnil úkoly Personalisty, tak si říkám, že Bůh musí být velmi špatný personalista nebo má ve mě příliš velkou důvěru. Občas jsem za úkoly, které mi dává rád a občas si myslím, že se Bůh přehmátl a zvolil si mě místo někoho kvalifokovanějšího nebo schopnějšího...

Ale tak i tak, úkoly se co? Úkoly se plní. A nařízení z vrchu se co? Neodporuje.